Vysvětlení pojmů

Méně přísná kritéria úspor energií na provoz, která předcházela standardu pasivního domu, platí pro nízkoenergetický dům. Nízkoenergetický dům je běžná stavba, která má spotřebu energie na vytápění v rozmezí 15 - 50 kWh/m² za rok. Nízké spotřeby je přitom dosaženo kvalitním návrhem a provedením stavebních postupů především bez zbytečných tepelných mostů. Izolační schopnosti objektu jsou vždy dimenzovány podle doporučených hodnot normy ČSN 73 0540 - “Tepelná ochrana budov”.

Pasivní dům nebo také energeticky pasivní dům je stavba, která splňuje dobrovolná, ale přísná kritéria energetických úspor při provozu domu. Podstata fungování pasivního domu nespočívá v architektonickém stylu nebo stavebním systému, důležité je navrhování a projektování novostaveb nebo rekonstrukcí. K navrhnutí nebo certifikování pasivního domu je potřeba splnit následující podmínky, které jsou uznávané v České republice a mírném klimatickém pásu:

• roční potřeba tepla na vytápění: potřeba tepla na vytápění < 15 kWh na m² obytné plochy stavby za rok (EA < 15 kWh/(m².a))
• roční potřeba primární energie: primární energetická potřeba všech energií (efektivita zdrojů při přeměně na teplo, elektřinu) bez rozdílu účelu < 120 kWh na m² obytné plochy stavby za rok (PEA < 120 kWh/(m².a))
• neprůvzdušnost budovy: při snížení tlaku vzduchu v budově o 50 Pa než okolní atmosféry může dojít k infiltraci maximálně 60 % objemu vzduchu celé budovy

Dokonalejší variantou pasivního domu je energeticky nulový dům. V zákoně se o něm hovoří jako o domu s téměř nulovou spotřebou energie. Jedná se o dům, který své energetické potřeby v maximální možné míře kryje z obnovitelných zdrojů. Základní myšlenkou je tedy navrhnout a postavit nulový dům tak, aby měl co nejnižší spotřebu energie, která bude následně kryta z obnovitelných zdrojů co nejvíce to bude možné.

Energetický posudek je písemná zpráva obsahující informace o posouzení plnění předem stanovených technických, ekologických a ekonomických parametrů určených zadavatelem energetického posudku včetně výsledků a celkového vyhodnocení.

Přesněji řečeno "Energetický štítek obálky budov" hodnotí nikoli energie domů jako PENB, ale jejich konstrukci. Posuzuje tedy stavebně-energetické vlastnosti konstrukce budovy: střechy, oken, podlahy nebo stěn.

Označuje je podobně jako energetický průkaz na škále od A (nejúspornější) až po G (nejméně úsporná). V médiích a běžné praxi se někdy pojem "energetický štítek" používá synonymně s pojmem „Průkaz energetické náročnosti budov“. Z pohledu odborníků se ale jedná o dva různé dokumenty.

V oblasti energetické náročnosti budov se často setkáváme s pojmem energeticky vztažná plocha. Celková energeticky vztažná plocha je vnější půdorysná podlahová plocha všech prostorů s upravovaným vnitřním prostředím v celé budově vymezená vnějšími povrchy konstrukcí obálky budovy. Podle energeticky vztažné plochy se určuje termín, do kterého má stavebník, vlastník budovy nebo společenstvo vlastníků jednotek v bytovém domě povinnost zajistit PENB.

Energetická náročnost budovy, bytu či spotřebiče je klíčovým ukazatelem pro spotřebu energie. Obecně se energetická náročnost vztahuje na všechny produkty, u kterých lze měřit spotřebu energie při běžném provozu. Energetické třídy pak značí, jak efektivně nebo neefektivně daný objekt energii využívá. Do energetické náročnosti budovy spadají veškeré energie potřebné pro provoz budovy. Je to tedy energie na vytápění, přípravu teplé vody, chlazení, větrání a klimatizaci a na osvětlení prostor. Budova je pak zařazena do jedné ze sedmi tříd energetické náročnosti (A až G) od “mimořádně úsporné” (A) až po “mimořádně nehospodárnou” (G).

Aby budovy splnily požadavky na energetickou náročnost budovy, musí spadat do tříd A až C. Budovy s vyšší energetickou náročností jsou neúsporné a tudíž nevyhovující. Třída energetické náročnosti budovy G je pak mimořádně nehospodárná.

Tento zákon hovoří o hospodaření energií, je základní legislativou pro české stavebnictví v oblasti energetické náročnosti. Jeho nová právní úprava, v souladu s druhou evropskou směrnicí o energetické náročnosti budov, právě ukotvuje již existující trend zvyšování energetických standardů budov. Upravuje a doplňuje některé povinnosti týkající se zpracování energetických průkazů, třeba pro případy prodejů či pronájmů nemovitostí.

Tepelná ztráta tepla na vytápění je okamžitá hodnota tepelné energie, tepelného toku, který z domu uniká prostupem tepla, zářením skrz průsvitné konstrukce a větráním. Tato hodnota musí být vždy počítána na extrémní podmínky, v České republice tedy obvykle –15°C, v Praze a některých dalších místech republiky, kde je většinou tepleji, je tato výpočtová teplota –12°C. Na horách je naopak –18°C. Výpočet tepelných ztrát pro celou budovu pro vás uvádíme v PENB, energetickém posudku nebo auditu. Na základě získaných hodnot navrhujeme ve spolupráci s projektanty technických zařízení budov takové zdroje vytápění, které veškeré ztráty bezpečně pokryjí.

Součinitel prostupu tepla, který je většinou označován písmenem U a udáván v jednotkách W/(m2K), charakterizuje tepelně izolační schopnost konstrukce. V tepelné technice budov se jedná o nejdůležitější veličinu, s níž při navrhování objektů pracují architekti a stavební inženýři.

Ze známých vlastností materiálů (zdivo, okna, izolace), které tvoří obálku domu, se počítá průměrný součinitel prostupu tepla domu. Z něho lze odhadnout spotřebu tepla k vytápění.

Kde součinitel tepla najdete? Uvádíme ho pro jednotlivé konstrukce ve výpočtu PENB, energetickém posudku či auditu. Jaké hodnoty jsou požadované pro součinitel prostupu tepla u novostaveb nebo rekonstruovaných budov uvádí norma.

Tepelné čerpadlo je stroj, který čerpá teplo z jednoho místa (teplejšího) na jiné (chladnější) vynaložením vnější práce. S příchodem nových materiálů, zateplovacích technologií, úspornějších systémů hospodaření s teplem a především nástupem nízkoenergetických staveb dnes potřebují budovy ke svému provozu mnohem méně tepla než tomu bylo v minulosti.

Technologie současných tepelných čerpadel se sice téměř nezměnila, ale je možné navrhovat mnohem menší a levnější zařízení, která dokáží bez problémů pokrýt běžný rodinný dům.

Pojem vytápěná plocha se oficiálně neužívá, znamená však započitatelnou podlahovou plochu, se kterou se setkáme častěji. Do té se započítávají jak místnosti vyhřívané, tedy s radiátorem, tak ty bez topného tělesa. Plocha místností bez radiátorů je však vždy redukována dle vyhlášky č. 372/2001 Sb.